Keith Langford:
Rád na sebe beru odpovědnost

MVP listopadu, obránce UNICSu Keith Langford poskytl rozhovor našim stránkám a novinám Sport-Express.

V posledních zápasech podzimu CSKA posílil postavení favorita na první místo v tabulce, přesvědčivě zvítězil v duelu s vedoucím Zenitem. Červeno-modří dokonce udusili i rozjetý UNICS. Klíčem k úspěchu byla neutralizace lídra produktivity Keitha Langforda. Ostatním listopadovým soupeřům Kazaňanů - Bisons, Vitě, Chimki a Nižnému Novgorodu – tento chytrý trik nevyšel.

Všechny tyto soupeře svěřence Jevgenije Pašutina položili na lopatky a 32letý obránce se stal hlavním tahounem útoku Kazaně, když nabral v průměru 26,8 bodu. Nejpamátnější výkon Američan vytasil proti svému bývalému klubu Chimki, kterému vstřelil 14 bodů v rozhodující čtvrtině. V listopadu UNICS poskočil ze šestého místa až na třetí. Svůj příspěvek k úspěchu Langford nepopírá, ale zdůrazňuje, že hlavním faktorem je zlepšení vzájemného porozumění v týmu:

- UNICS vyvodil správné závěry z porážky od CSKA,- řekl Langford. - Poté, co se nám v Moskvě vysmáli, jsme k sobě navzájem otevřeně mluvili. Myslím, že to pomohlo. Dělám jen to, co můžu. Rád na sebe přebírám odpovědnost a jsem rád, že jsem schopen splatit důvěru trenérů a spoluhráčů.

- Takže na začátku sezóny chyběla UNICSu týmová chemie?
- Ne tak docela. Náš tým se buduje od prvního dne. Všichni kluci dobře komunikují, atmosféru v šatně je pořád pozitivní. S chemií jako takovou žádné problémy nebyly. Ale na palubovce vznikaly mezery v komunikaci, které způsobily spoustu chyb v obraně.

- Myslíte, že kdyby se Jevgenij Pašutin připojil k týmu dříve než až po skončení EuroBasketu, UNICS by jel na plný výkon dříve?
- Nejde jen o Pašutina. Kostas Kaimakoglou a Arturas Milaknis hráli za své národní týmy a připojili se ještě později. Ale v Evropě to je normální, je blbost si na to stěžovat. A obecně myslím, že problém nebyl v trenérovi, ale v tom, jak hráči prováděli jeho myšlenky. Zdá se mi, že si zpočátku ne všichni jasně uvědomovali své funkce v týmu. Ale časem kluci přijali své role a stali jsme se efektivnější jako tým.

- V listopadu jste měli obrovskou zátěž. Když došlo k ukončení útoku, vše stálo na vás. Fyzicky to je velmi obtížné. A z morálního hlediska je to pro vás potěšení, nebo práce?
- Fyzicky je to opravdu skutečný test. Koneckonců soupeři použijí strategii pro utkání, kdy se proti mně střídá 5 lidí. Oni zůstávají čerství a pracují na maximum. Proto je důležité rozdělit sílu. A z psychologického hlediska je to pro mne opravdu zábavné. Potím se na tréninku kvůli těmto okamžikům.
Nicméně je potřeba mít výsledky, jinak jste kritizován. Ale v tom je to pro mne jednodušší, protože nečtu ruské noviny (směje se).

- Po výhře nad Chimki jste tweetoval reakci na tiskovou konferenci Rimase Kurtinaitise. Takže někdy čtete?
- Tak se to přihodilo. Přišel jsem k prvnímu tréninku po tomto vítězství a všichni kluci mi blahopřáli k nejlepšímu zápasu za 10 let! Co to sakra je? Ukázalo se, že to řekl Kurtinaitis. Ne, samozřejmě chápu, trenér musí nějak vysvětlit porážku svého týmu, ale tohle bylo příliš (směje se). To byl důvod, proč jsem nemohl mlčet.

- Jak byste popsal týmového prezidenta Jevgenije Bogačeva? V basketbalovém prostředí je známý pro svá kategorická prohlášení.
- Beru to jako upřímnost. V Americe se říká střílet od boku. Bogačev vám vždy řekne, co si myslí. Kromě toho je to moudrý muž. Když se mu třeba nelíbíte, může být kritika velmi dlouhá a důkladná. Ale rozhovor končí vždy v pozitivním duchu, čímž je schopen správně stimulovat lidi.

- Jste druhým rokem pod Pašutinem. Jaký je váš vztah?
- Sedli jsme si od prvního dne. Pašutin přišel do UNICSu s dobrou pověstí, dvakrát získal Eurocup, byl s CSKA ve v Final Four. Samozřejmě hráči to věděli. Kromě toho coby sám bývalý rozehrávač ví, jak vytvořit dialog s týmem. Rád s ním pracuji.

- Někteří lidé se domnívají, že příliš spoléhá na legionáře a Rusy potlačuje. Souhlasíte?
- Nemyslím si, že Pašutin má nějaké předsudky v tomto směru. A vůbec, nevidím na tom nic zvláštního. Pokud tým vezme cizince, hlavně to znamená, že nenašli místní hráče stejné úrovně. Plus vyšší plat legionářů znamená i vyšší zodpovědnost. Možná, že trenéři to tak cítí. Koneckonců to samé lze říci nejen o Pašutinovi. Navíc jeho týmy braly tituly, když spoléhal na zahraniční hráče. Takže jeho systém fungoval. A proč to měnit? A řekněte mi, kdybyste byli na jeho místě například v CSKA Moskva, drželi byste na lavičce Holdena a Langdona? Myslím, že ne.

- Na konci minulé sezóny Pašutin poskytl rozhovor, v němž obvinil Sergeje Bykova, že vnesl rozkol šatně mezi Rusy a legionáře. Sám Bykov ujistil o opaku, že se snažil sjednotit spoluhráče, organizoval společné výlety do města. Kde je pravda?
- Pro mne je obtížné vyjádřit se k takové věci. 70-80 procent toho, co se říká v šatnách ruských klubů, je v ruštině. Takže pokud Bykov někoho poštvával proti legionářům, to nevím. Mohu říci jen jednu věc. Zpočátku se mi zdálo, že je to uzavřený a spíš nevrlý chlápek, moc jsme se nestýkali. Ale jednoho dne, v druhé polovině sezóny, jsme po zápase byli sami v šatně. Tým procházel složitým obdobím a my jsme asi hodinu vedli rozhovor o tom, jak vyřešit situaci. Byl to velmi upřímný rozhovor. Poté se můj pohled na Bykova zcela změnil a cítil jsem, že skutečně chce dobrý tým.

- Sezónu 2011/12 jste strávil v Maccabi. Nezačal jste v Tel Avivu příliš úspěšně, ale na jaře jste se stal hlavním vůdcem týmu. Jaké myšlenky vám běžely hlavou, když jste zpočátku sedával na lavičce?
- Tehdy v Maccabi hrál na mé pozici Jordan Farmar, který přijel z NBA kvůli výluce. A David Blatt zpočátku věřil jemu. Bral jsem to v klidu. Díval jsem se na to, co dělá Jordan a pomyslel si: Dokážu to dělat minimálně stejně dobře.

- Co s vámi dělá, když rozhodující střela je svěřena někomu jinému?
- Neexistuje žádná žárlivost, pokud máte na mysli tohle. Nebudu skrývat, že v rozhodujících okamžicích hry bych v 99 procentech případů nejraději střílel já... Ale chápu, že to není vždy ve prospěch týmu. Pokud je spoluhráč v dobré pozici a cítí se sebejistě. Nebo v případě, že míč jde už na mě, ale někteří kluci jsou volní. Tehdy v Maccabi mne na koncovku dlouho neposílali. Rád na sebe beru odpovědnost, ale výsledek je vždy na prvním místě.

- Pamatujete si na práci s Blattem?
- David je ohromující specialista. Je skvělý psycholog, velmi rychle najde klíč ke každému hráči. Blatt vše chápe mnohem hlouběji. Při pohledu zpět žasnu, jak skvěle rozuměl mé situaci, když jsem přišel do Maccabi. Je možné, že pokud by mě hodil do pekla a nezapracoval mne postupně, možná bych shořel.

- Pracoval jste i s jiným legendárním trenérem Greggem Popovichem. Mají s Blattem něco společného?
- Za prvé, oba rádi mluví ironicky. Popíchnou vás, ale současně říkají pravdu. Obecně platí, že nikdy nejdou daleko pro slova. Skvěle se vyznají v lidech. V San Antoniu jsem byl skoro poslední hráč na lavičce, a přesto o mně Popovich věděl vše. Alespoň vše, co bylo potřeba a já se cítil v týmu komfortně.

- Než jste se usadil v Evropě, hrát jste v USA v nižších soutěžích. Jak na tu dobu vzpomínáte?
- Postupem času jsem se na to začal dívat jako na součást procesu, díky kterému jsem teď tam, kde jsem. Nebýt těchto zkoušek, možná nikdy bych nezískal cenu Alphonso Ford (Langford získal trofej nejlepšího střelce Euroligy v Miláně 2013/14 - pozn. redakce). Navíc si díky těmto vzpomínkám moc vážím toho, co mám teď. Podařilo se mi hrát nejen v D-League, ale také v již zaniklého USBL, kde za dva měsíce platili jen šest tisíc dolarů. Byl to skutečný basketbalový očistec...

- Je pravda, že hned poté, kdy vás v roce 2005 nevybrali v draftu NBA, vám nabízeli smlouvy v Evropě?
- Ano, a nabídky to byly opravdu dobré. Ale tehdy jsem tomu nerozuměl. Pokud mám nazývat věci pravými jmény, byl jsem ignorant a nevěděl nic o basketbalu mimo USA. Vystudovala jsem college coby jeden z nejúspěšnějších studentů v historii. Zdálo se mi, že Evropa je krok zpět. A pokud jste se nedostal do NBA, pak jste loser. Tak jsem chtěl zůstat ve Spojených státech, věřil, že dříve nebo později budu mít šanci.

- Teď už NBA přestal být váš sen? Po vašich skvělých výkonech v Evropě se na internetu objevují spekulace o zájmu NBA.
- V jeden moment jsem to prostě pustil z hlavy. Neumíte si představit, jak jsem se hned cítil líp! Když nastřílím 25 bodů, nemusím se už ptát, jestli byl na zápase skaut z NBA. Nyní si mohu jen užívat okamžik a žít bez zbytečných myšlenek, které vás jen rozptylují.
Teď jsem obyčejný fanoušek NBA. Koupil jsem si předplatné na jeden rok a vychutnávám si krásný basketbal jako divák. Například mám rád hru Jamese Hardena a občas si všímám nějakých věcí, které bych mohl ukrást (usměje se).

- V letech 2009 až 2011 jste hrál v Chimki. Máte na co vzpomínat?
- Často vyprávím přátelům o své první návštěvu v Rusku jako hráč podmoskevského týmu. Smlouvu jsme podepsali s agentem v USA. Říkali mi, že Chimki je téměř Moskva. Tak jsem si představoval, že strávím další dva roky mezi mrakodrapy, dálnicemi, zářivými světly... Když jsem přijel, uvítali mě dva zamračení mužíci a já netušil, jestli vůbec umějí anglicky. A doprovází mě do auta, dívám se z okna - a tam místo megapole les a průmyslová zóna. V té chvíli jsem si pomyslel: Člověče, co jsi to sakra udělal? (smích). Takže první dojem byl velmi zavádějící.

- Stýská se vám po té době?
- Stýská se mi po mládí (usměje se). Když myslím na svoje vystoupení v Chimki, vytane mi především promarněná šance. Teď chápu, že jsme měli šanci být opravdu speciální tým, ale nebyli jsme schopni toho využít.

- Před pár lety jste byl blízko získání tureckého občanství. Proč z toho nakonec sešlo?
- Zpočátku všechno bylo skvělé. Turci za mnou přišli s tímto návrhem, že mohu posílit jejich tým. Vše bylo téměř hotovo, ale na poslední chvíli přidali nové podmínky k dohodě, které byly pro mě nepřijatelné.
Nakonec jsem rád, že to nedopadlo. Vždyť to léto jsem hrál na Panamerických hrách. Samozřejmě, že si z nás dělali legraci, že jsme jen parodií amerického týmu. Ale pro mě to byl nezapomenutelný okamžik - nosit tričko s nápisem USA. Jak jsem řekl, chci si zkusit v basketbalu všechno. A jsem rád za takovou zkušenost.

- Vaše rodina žije v hlavním městě Texasu - Austinu. Nenapadlo je přestěhovat do Ruska?
- Přilétají mě pravidelně navštěvovat. Dorazí na týden nebo dva. Ale vlastně je dobře, když jsem sám. Je tak pro mne snazší se soustředit na basketbal. Samozřejmě, že chci být se svou rodinou. Ale současně si uvědomuji, že se snažím získat z basketbalu maximum. A soustředit se na svou práci je jednodušší, když jsem sám. S rodinou vás to vždy táhne relaxovat. Proto jsem velmi vděčný mé rodině, která mi umožňuje soustředit se na práci, kterou miluji.

Sport-Express